Jihozápadně od hřbitova v Rumburku na styku ulic Zálužanské a Stanko Vodičky se nachází pomník obětem Rumburské vzpoury na místě popravy tří vůdců vzpoury.
Hlavní památník Rumburské vzpoury je umístěn na Lesním hřbitově v Novém Boru, nedaleko něho je další na popravišti. Tři z vůdců vzpoury však byli popraveni zde, v Rumburku, na vojenském cvičišti.
Rozlehlý areál je tak nějak „na okraji“, bez směrovek, mizerná silnička. Alespoň že je tu solidní informační tabule.
Spolek pro vojenská pietní místa:
Nápis:
ZA CHLÉB MÍR
SVOBODU
29.5.1918 BYLI ZDE POPRAVENI
ORG. RUMBURSKÉ VZPOURY 7.STŘEL. PL.
Z PLZNĚ
STANKO VODIČKA
FRANTIŠEK NOHA
VOJTĚCH KOVÁŘ
Poznámka:
Vzpoura začala dne 21. května 1918 ve škole v Tyršově ulici, která sloužila jako vojenská ubytovna. Byla potlačena a hlavní představitelé vzpoury František Noha, Vojtěch Kovář a Stanko Vodička byli za rumburským hřbitovem dne 23. května 1918 popraveni. Jednalo se o živelné protiválečné povstání českých vojáků ke konci 1. světové války. Pomník na místě popravy vůdců Rumburské vzpoury byl postaven v roce 1951.
Socha Nepokořený od akademického sochaře Vendelína Zdrůbeckého byla do bývalé klášterní zahrady umístěna u příležitosti oslav 40. výročí Rumburské vzpoury a slavnostně byla odhalena 1. června 1958. Od té doby je zahrada nazývána Parkem Rumburské vzpoury.
V Centrální evidenci válečných hrobů je místo evidováno pod číslem CZE4212-00341:
Na vydlážděném prostranství stojí kamenný pomník vysoký cca 3 m . Po stranách pomníku jsou ze stejného materiálu dvě vázy. Na pomníku mimo jmen popravených nápis: „Za chléb mír a svobodu“.
Na městském webu se vyhledají nejrůznější pietní akce, spojené se vzpourou, ale o pomníku samém nic (na rozdíl od toho novoborského).
Wiki:
Pomník Rumburské vzpoury se nachází nad hřbitovem ve městě Rumburk, kde započala Rumburská vzpoura v roce 1918. Tento pomník byl prohlášen národní kulturní památkou; roku 1995 bylo prohlášení zrušeno, pomník je však stále chráněn jako kulturní památka. Místo popravy Františka Nohy, Stanka Vodičky a Vojtěcha Kováře bylo v roce 1951 označeno pomníkem připomínajícím tuto popravu. Pomník je označen datem 29. května 1918 a nápisem „Za chléb, mír a svobodu“.
Na místě popravy vůdců Rumburské vzpoury byl roku 1951 vztyčen na hranolovém soklu žulový obelisk „Za chléb, mír a svobodu“ od kamenosochaře Vladimíra Samlera. Původně se nacházel na hornojindřichovském hřbitově jako pomník padlým v první světové válce.
Původní evidenční list památky:
Za městem, bývalé vojenské cvičiště ppč. 1933/1
Na místě popravy účastníků Rumburské vzpoury parková úprava se vztyčeným vzůru se zužujícícm pomníkem.Na čelní straně v horní části čs. státní znak, ve střední části nápisy.
Text: „ZA CHLÉB, MÍR / SVOBODU / 29.5.1918 BYLI ZDE POPRAVENI / ORG. RUMBURSKÉ VZPOURY 7.STŘEL. PL./ Z PLZNĚ /
STANKO VODIČKA / FRANTIŠEK NOHA / VOJTĚCH KOVÁŘ“
Text pamětní desky připevněné na žulovém kameni: „Dne 21.května 1918 vznikla / v Rumburku vzpoura 7. střeleckého / pluku jako přímý ohlas velké / říjnové socialistické revoluce. / Byla krvavě potlačena a její / iniciátoři byli na tomto místě dne / 29. května 1918 popraveni“.
1951 – kamenické práce
1978 – rekonstrukce pomníku i prostranství
ve vztahu k událostem v květnu 1918
památník dělnického hnutí a odboje proti Rakousko-Uhersku
V knize Tatíčku, vrať se k nám! – Pomníky velké války na Děčínsku a Ústecku vzhledem k době vzniku o pomníku nic, v rejstříku je pouze zmíněn původní (zaniklý) pomník v Horním Jindřichově, odhalený 27. 8. 1933 (kameník Franz Laske, Rožany).
Texty na informační tabuli:
Nacházíme se na místě popravy tří vůdců Rumburské vzpoury, která se uskutečnila 29. května 1918 na místě vojenského cvičiště. V roce 1951 zde byl vztyčen památník „Za chléb, mír a svobodu“. Kámen byl použit z pomníku obětem Velké války obce Horní Jindřichov.
Rumburk, nazývaný „Malá Paříž severu“, se stal příchodem vojáků náhradního praporu 7. zeměbraneckého (střeleckého) pluku 23. května 1915 posádkovým městem. Muži z doplňovacího okresu Beroun a Plzeň, hovořící převážně česky, měli vrátit průmyslovému městečku předválečnou prosperitu.
Vojáci ubytovaní ve školách, hostincích, jak v Rumburku, tak v Horním Jindřichově (Rbk II), Dolních Křečanech (Rbk III), Šluknově či Varnsdorfu, měli za úkol zasahovat také proti hladovým bouřím. Bída v zázemí narůstala. Po podepsání brest-litevského míru 3. března 1918 se z Ruska vrátilo 839 mužů. Náladu jednotky radikalizoval hlad, nevyhovující ubytování a oznámení o znovunasazení na frontu.
Na jaře 1918 nebyly vzpoury navrátilců z ruského zajetí neobvyklé. Lze však říci, že vojenská vzpoura v Rumburku 21. května 1918 byla výjimečná. Vzbouřenci se pokusili realizovat myšlenku, že s podporou civilního obyvatelstva c českém vnitrozemí a s českými jednotkami jakýmsi všeobecným povstáním ukončí Velkou válku. Navrátilci se ze zajetí vraceli s iluzí, že dalšího nasazení na frontu budou ušetřeni. Přicházeli do jednotek s nedostatečným respektem k důstojníkům, s vidinou čtyřtýdenní dovolené a vyplacení zadržovaného žoldu.
Vojáci 7. čety 3. náhradní setniny ubytovaní v budově bývalé chlapecké školy nastoupili 21. května 1918 na nádvoří proti rozkazu se zbraní v ruce a dožadovali se svých práv. Protestovali zároveň proti informaci o zařazení do XL. pochodové formace a proti snížení dávek chleba (denní příděl byl rozkazem snížen na 125 g). Hejtman Klöpfer odeslal zprávu o vzbouření jednotky a při dalším vyjednávání byl sražen pažbou pušky. Vypukla vzpoura.
Vojenský ráz celé živelné akci vtiskl čerstvý absolvent poddůstojnické školy, desátník-aspirant Stanko Vodička, kterému předal velení navrátilec František Noha. Vojáci se snažili spojit se všemi jednotkami v okolí a doufajíce ve spojení s českým pěším plukem v České Lípě a Mladé Boleslavi se vydali na pochod k Novému Boru. K osudovému střetnutí došlo po páté hodině odpolední pod Chotovickým vrchem za Novým Borem, kde byli vzbouření vojáci poraženi a padli většino do zajetí.
„Co čtete toto psaní, nejsem již mezi živými. S Bohem!“, ukončil svůj dopis na rozloučenou sapér František Noha. Rozsudek byl obžalovaným přečten ve tři hodiny ráno. Stanko Vodička, František Noha, Vojtěch Kovář byli odsouzeni k trestu smrti. Václav Plass na pět a Josef Zelenka deset let žaláře. Ve středu 29. května 1918 v pět hodin ráno byli za zvonu umíráčku vyvedeni na popravu z budovy okresního soudu (bývalého rumburského zámku). Vojáci jednotky museli trestu přihlížet.
Na každého z odsouzených byli vybráni čtyři muži 59. salcburského pluku a v 5.45 hodin zazněly výstřely. František Noha padl dozadu, Vojtěch Kovář vpřed a Stanko Vodička, před popravou degradovaný, na pravou stranu do strany.
Těla popravených byla převezena na hřbitov po osmé hodině a uložena bez obřadu do hrobových polí. Kovář byl identifikován podle ovinek, Noha podle oholené hlavy a Vodička podle bot bez tkaniček. I po slavnostním vyzdvižení ostatků 25. dubna 1919 se hroby původního uložení stávaly pietním místem pro setkání české menšiny, ČsOL a sokolů.
Mimořádný stanný soud v Novém Boru přečetl rozsudky téhož dne v sedm hodin večer. František Pour, Jindřich Švehla, Jakub Nejdl, Jan Pelnář, Jiří Kovářík, Antonín Šťastný a Jakub Bernard byli odsouzeni k trestu smrti, dalších čtrnáct k žaláři na deset až patnáct let. Poprava byla vykonána ve tři čtvrtě na deset za lesním hřbitovem.
Další soud probíhal v Terezíně. Celkem bylo v souvislosti se vzpourou 10 vojáků odsouzeno k trestu smrti, 22 k trestům vězení, 250 disciplinárně potrestáno, stovka rekrutů byla odeslána k jiným plukům a vzbouřenci uvěznění v terezínských kasematech byli vyšetřováni až do konce války. Několik jich zemřelo ve vazbě, jiní na následky věznění či podlehli španělské chřipce. Po střetnutí pod Chotovickým vrchem zemřel Vojtěch Krumpos.
